Ladislav Sovadina

Ladislav Sovadina z Otrokovic, rodák z Přílep, od září 2007 řádné studium teologie.
V Teologickém konviktu v Olomouci jsou studenti od 19 do 39 let. Dnes jsme si k mikrofonu pozvali nejstaršího studenta, Ladislava Sovadinu. Ten nám o sobě prozradil :

 Narodil jsem se v roce 1967 v Přílepech u Holešova, což je obec na úpatí Hostýnských hor, která má asi 800 obyvatel. Pocházím, dá se říci, z tradiční křesťanské rodiny. Rodiče, hlavně babička, mě odmala vedli k víře; když jsem byl ve třetí třídě, tak jsem byl tradičně u prvního svatého přijímání, ale od páté třídy, kdy jsem přestoupil na školu do Holešova, nám náboženství nebylo doporučeno, s tím, abychom se dostali na střední školu. Ale tehdy nám to nevadilo… Pak jsem šel na střední školu do dnešního Zlína na strojní průmyslovku, v roce 1985 jsem maturoval. Po půl roce jsem šel na vojnu, v té době klasicky na dva roky, v roce 1988 jsem přišel zpátky a začal pracovat v různých profesích, například u České pošty v Praze, ale zásadní bylo strojírenství, nejvíc času jsem strávil jako programátor NC strojů. V roce 1999 jsem se přestěhoval do Otrokovic a nastoupil u firmy Barum Continental.

 -Co tě vedlo k tomu, že jsi se přihlásil do semináře až v pokročilém věku?

 To je zajímavá otázka. I když jsem byl z věřící rodiny a byl jsem veden k náboženství, ale když mi bylo kolem osmnácti let a více, tak moje víra zeslábla a já jsem neměl potřebu Boha hledat. Tak to šlo asi do 34 let, kdy po jedné události, když jsem byl na dně, jsem pocítil, že mě Pán volá. To je takový pocit, který se nedá popsat, ale já jsem cítil, že je Pán přítomen a že se o něho mohu opřít. Rozhodl jsem se radikálně změnit svůj život. -Jaké to je vrátit se po několika letech do školy? Nemáš problém se studiem? Je pravda, že jsem z toho měl trochu obavy. I když je dobré, že v konviktu jsou zásadní jazyky, a i když jsem v mládí studiu moc nedával, ale jazykům jsem se trochu věnoval a ty mi “jakžtakž” jdou. Pak tady jsou ještě předměty jako spiritualita, liturgika a ostatní předměty a není toho až tak moc. To se uvidí až na vysoké škole…

-Jak tě vnímají spolubratři?

No já myslím, že to je celkem v pohodě.

-Jaké máš zájmy?

 Zájmy mám všestranné, ale nejvíc asi sport, i když spíš pasivně. Hodně mě zajímá hokej, hlavně historie hokeje a také historie dvacátého století – klíčové roky 1948, 1968 a 1989.

 -Máš velmi zajímavý život. Máš nějaký zážitek z revolučních let?

Pamatuji si, když byl v dubnu 1990 na návštěvě Československa Svatý otec Jan Pavel II., byli jsme tehdy na svatbě a tam byly různé soutěže. Jeden úkol zněl: sehnat obrázek papeže. Tehdy to byl problém, ale vyřešili jsme to tak, že jsme přinesli televizi, kde zrovna běžel přenos z Letenské pláně. Tak tam byl “živý obraz” Svatého otce.

-Ty jsi zažil ještě vojnu na dva roky. Kdybys měl srovnat konvikt a vojnu…

Tehdy byla jiná doba a na vojnu se chodilo co nejdál od místa bydliště. Já jsem sloužil u Plzně, ve Stříbře, u protiletadlového pluku. Za dva roky jsem byl doma celkem čtyřikrát. V konviktu jsem doma častěji. Další poměrně velký rozdíl je, že na vojnu se šlo z donucení, prostě se muselo. Byl tam odlišný cíl, nějaká nutnost. Ale tady je naopak něco, co nás přitahuje, protože tady jdeme za Kristem. Jediné, v čem by to mohlo připomínat, je denní řád, který je tady – i na vojně – třeba dodržovat.

-Já ti prozatím děkuji a přeji ti, ať ti Pán dává ke všemu sílu.

Jakub Vavrečka